V (ne)dobrovolném zajetí hraček

Začalo šílenství kolem shánění vánočních dárků. Ježíšek našim dvěma mazlíčkům nadělí další porci hraček. A ještě předtím oslavíme jejich (1. a 3.) narozeniny. Za své krátké životy již stihli být obdarováni velkým množstvím hraček. Tímto tempem se jimi za pár let budeme brodit. Je to dvojsečné – na jedné straně kulíme oči, co všechno pro děti existuje, chceme jim dopřát krásné hračky i radost z nich, na druhé straně je nechceme rozmazlit a zavalit nepotřebnými věcmi. Jak to ukočírovat?

Tu část dětství, která je spojená s hračkami, jsem prožila v komunismu, takže výběr a nabídka nic moc. Pak jsem roky neměla důvod do obchodů s hračkami chodit. A teď nestačím zírat. Nedávno jsme s manželem strávili ve velkém hračkářství jistě hodinu a nenudili jsme se. Mnoho hraček by neurazilo ani dospělého. Kriminální laboratoř, sada na pěstování krystalů, všelijaké výmysly na tvorbu šperků a náramků, model lidského těla s vnitřnostmi (na dotek velice realistické), promyšlené stavebnice, nápadité společenské hry… Kdeco mluví, je interaktivní nebo alespoň na dálkové ovládání. Vyřádili jsme se a museli jsme se držet, abychom nekupovali zbytečnosti. Ovšem problém je rozlišit, co to ta zbytečnost vlastně je.

Kolik hraček děti potřebují? A které? Kolik je tak akorát. Na to samozřejmě odpovědi nejsou. Je nesmysl zavalit je vším, stejně jako nedopřát jim nic. Většina věcí pro děti je cenově dostupná, nebo existují v různých variantách lišících se cenou. Auto na dálkové ovládání může stát pět set i pět tisíc korun. Kočárek i s panenkou a výbavou taktéž. Jak se zorientovat v takové nabídce? Co je dostatečně kvalitní? Vyplatí se kupovat drahé značkové hračky? Vydrží skutečně víc než ty levné? Těžko se rozhodnout.

Vytvořili jsme si několik kritérií, s jejichž dodržováním však sami bojujeme. Jednak se snažíme kupovat hračky trvalejší hodnoty (tj. že je jednou budou moci v ideálním případě využít třeba i děti našich dětí – viz LEGO či Merkur). Preferujeme knihy před pasivními formami zábavy a taky se snažíme kupovat co nejvíce hraček ze dřeva. To je ovšem všechno poměrně drahý špás. Ale zase to člověka přiměje zredukovat množství kupovaných hraček. Také se vyhýbáme hračkám, které jsou cenově lákavé, ale zavání nízkou kvalitou (o nejisté zdravotní nezávadnosti nemluvě). Někdy stejně neodolám, a pak si nadávám, jaký jsem konzument.

Tu a tam zahlédnu nějakou hračku a vzpomenu si, jak bych ji v dětství ocenila, jak bych si s ní vyhrála. Nebo si vybavím, že jsem kdysi po něčem podobném toužila. To mě pak svrbí peněženka a mám pocit, že zrovna tohle moje děti musí mít. Uvědomila jsem si, že spoustu věcí jim kupujeme ještě dřív, než sami dozrají do odpovídajícího věku, v němž tu či onu věc skutečně užijí. Než vůbec sami stihnou začít po něčem toužit, než si to mohou začít přát. A tím je okrádáme o těšení se, snění.

Vynahrazujeme si nedostatek (hraček) ve svém dětství, který možná ani reálně nebyl? Nebo si teď jen dodatečně plníme dětská přání? Jak to tak sleduji u známých s dětmi, je to většinou podobné – dětské pokojíčky po pár letech praskají ve švech a řeší se uskladnění starších hraček (pokud přežijí). Problém je byť jen roztřídit, které hračky vyřadit nebo dočasně odklidit, aby dětem nezevšedněly. Najednou se mi zdá, že žádnou nemůžu odložit stranou. Každá má nějakou funkci - jedna rozvíjí motoriku, další je šikovná dřevěná vkládačka, maňásek by se taky mohl hodit, dřevěné kostky přece na půdu nedám, puzzle je potřeba, panenka a všechny propriety nesmí chybět, lékařský kufřík se stetoskopem a dalšími udělátky jsou oblíbená kratochvíle…

Někdy záhadně vyhřeznou hračky ze všech přihrádek, až o ně zakopáváme. Pomalu není kam šlápnout, podlaha vykvete a mě popadá chuť vzít obří vysavač a vyluxovat všechen ten binec. Nezapomenu na užaslý výraz své dcery, když jsem poprvé jednu z hraček, které tvrdohlavě odmítala uklidit, vyhodila z okna. Nevěřícně čučela s otevřenou pusou… a jak jí pak kmitaly ručičky, aby ostatní stihla poskládat dřív, než je dostane do spárů zlá maminka a taky vyexpeduje (jsem měkká, zatím to bylo jen na zahradu).

Říkám si, že jsem šťastný člověk, pokud si mohu dopřát luxus zabývat se takovými pseudoproblémy. Nebojím se, že by moje děti neměly co jíst, co pít, kde spát… Řeším paradoxně jak jim nedat příliš mnoho hraček. Jak se orientovat v jejich přínosu dětem. Není to životně důležitá otázka, ale ráda bych si v tom udělala jasno. Čekají nás totiž ještě roky nakupování dárků k svátkům, narozeninám, Vánocům, k všemožným příležitostem – za odměnu, coby bolestné nebo jen tak pro radost… Ale jsem si jistá, že v tom nejsme sami. Ještě jsem nenarazila na nikoho, kdo by to měl tak zmáklé, že by doma neměl žádné přebytky.